Když svíčka zhasíná a knot pomalu dýmá,
To další svíčku zapálím, je jako každá jiná…
Slzy kapou mi po tváři.
Světlo svítí, ale ke mně se nevrací.
Zlý draci nad námi melou se v oblacích.
Slunce zhasíná, a mě se nic nedaří.
Slova plynou mezi prsty, radost je prchlivá a život je na drátku.
Teď chtěl bych tě objímat a říkat ti pohádku
Chtěl bych jít dál, je to tak lehké, ale nemůžu.
Proč to nejdražší se ztrácí, jak máme si hrát?
S úzkostí pozoruju tu hru, tu přetvářku, to představení…
… neumím v něm hrát, nevím zda krok vpřed ci zpátky…
Proč zavřeli se dveře zpět, zpět do pohádky.
Kde je Bůh, kde je spravedlivost a kde ta vyšší moc?
Proč nevím, co říct a tak píšu tu báseň,
Proč nemůžu pomoci a koušu si jen dáseň…
Přemýšlím, chci, aby to bylo jak ve filmu,
Sci fi a Star-trek, světlo i ve stínu…
Tak málo stačí, abych byl šťastný, ale teď to nejde,
A je mi jen k pláči a slzy tečou, jen co se jich vejde…
Chci věřit na zázraky a chci mít bájnou moc,
Dát všechno do pořádku, uzdravit zlý den v dobrou noc…
Dokud svíčka hoří, naděje je s námi,
Dokud víla tančí, tančeme s ní,
Dokud slunce svítí, paprsky se hřejme…
Jsem tu a budu se snažit být blízko…
